Kniha vznikla na základě projektu Kateřiny Šedé pro přehlídku Documenta 12 konané v německém Kasselu v roce 2007. Publikace shrnuje komplexní a dlouhodobý projekt realizovaný Šedou v brněnské čtvrti Nová Líšeň, kde umělkyně žije.
Autorka, osobně spjatá s danou lokalitou, obohacena cennou zkušeností z místa, nenápadným vstupem do běžného dění komunity sídliště zvenčí iniciuje změnu. Sídliště Brno-Líšeň je jednou z mnoha uměle vytvořených konglomerací rozšiřujícího se města. Prvořadým cílem obdobných projektů je výstavba co největšího počtu bytových jednotek na vyhrazené ploše bez
ohledu na obyvatele, kteří tvarováni řádem pravoúhlých ulic a bloků betonových zdí, žijí v hromadné anonymitě. Zbaveni smyslu pro pospolitost, obrněni nezájmem a přezíravostí, neuvědoměle posilují odosobněnost místa. Různorodá koláž nově „oživených“ barevných fasád líšeňských domů je veřejnou demonstrací nesourodosti, které odpovídá i skladba obyvatel. Kateřina Šedá , autorka projektu Každej pes jiná ves, nabourává smířlivou rezignaci vzájemné izolovanosti obyvatel „událostí“. Vzdušnými transverzálami propojuje dvojice rodin a tvoří „střed“ vzniklý zhuštěním průsečíků nad roklinou sevřenou hradbami panelových domů. Čarami vymezená silueta hlavy psa je zárodkem mýtu, jímž autorka obohacuje místo „bez příběhu“.
Kniha vznikla na základě projektu Kateřiny Šedé pro přehlídku Documenta 12 konané v německém Kasselu v roce 2007. Publikace shrnuje komplexní a dlouhodobý projekt realizovaný Šedou v brněnské čtvrti Nová Líšeň, kde umělkyně žije.
Autorka, osobně spjatá s danou lokalitou, obohacena cennou zkušeností z místa, nenápadným vstupem do běžného dění komunity sídliště zvenčí iniciuje změnu. Sídliště Brno-Líšeň je jednou z mnoha uměle vytvořených konglomerací rozšiřujícího se města. Prvořadým cílem obdobných projektů je výstavba co největšího počtu bytových jednotek na vyhrazené ploše bez
ohledu na obyvatele, kteří tvarováni řádem pravoúhlých ulic a bloků betonových zdí, žijí v hromadné anonymitě. Zbaveni smyslu pro pospolitost, obrněni nezájmem a přezíravostí, neuvědoměle posilují odosobněnost místa. Různorodá koláž nově „oživených“ barevných fasád líšeňských domů je veřejnou demonstrací nesourodosti, které odpovídá i skladba obyvatel. Kateřina Šedá , autorka projektu Každej pes jiná ves, nabourává smířlivou rezignaci vzájemné izolovanosti obyvatel „událostí“. Vzdušnými transverzálami propojuje dvojice rodin a tvoří „střed“ vzniklý zhuštěním průsečíků nad roklinou sevřenou hradbami panelových domů. Čarami vymezená silueta hlavy psa je zárodkem mýtu, jímž autorka obohacuje místo „bez příběhu“.